Jen se nebát vlastních hoven

Dnes jsem se byla projít. Šla jsem jen tak bezcílně do polí ve své rodné vesnici. A najednou jsem se ocitla na místě, kde to moc dobře znám. Na kopci na polní cestě nad svým rodným domem. Kolem pooraná pole, samé bláto, nádherný výhled na vzdálené kopce a vedle mě hnojiště. To samé smradlavé teplé kouřící hnojiště jako před lety. Přesně sem jsem chodila na vycházky se psem nebo běhat v pubertě, když jsem potřebovala být sama. Na toto místo, tento kopec, pozorovat západ slunce, okolní vesnice, kopce v dáli a jen taky být. Od té doby jsem vycházky moc nevyhledávala a už vůbec ne sama. Až poslední dobou je zase přímo zbožňuji.
A tak tam stojím, kochám se, dívám se na kouřící hnojiště a najednou ten jasný pocit, jasná zpráva: "Jsi doma, jsi na správné cestě, jdeš dobrým směrem." Nádhera! Dokonalý pocit štěstí! Wau!
Zažívám právě období, kdy jsem se rozhodla k dalšímu životnímu kroku, opouštím své další "jistoty". (Jistoty - vždy se mi chce smát, když se toto slovo objeví. Nic takového přece neexistuje. Ale to je jiné téma, o tam zase jindy 😉) No, a právě teď a tady se mi dostalo ujištění, že mé kroky jsou správné. Že hnůj je požehnání, že nám přináší úrodu. Že jsem si v životě prošla pěknýma sračkama, uviděla a pochopila a správně použila svoje hovna. A díky tomu jsem zúrodnila svůj život a teď sklízím úrodu.
Opět je to vše jen o pohledu. Buď budeme dělat, že ty sračky kolem nejsou naše, přehazovat je na okolí, vyhýbat se jim, smrad z nich, který už se všude kolem line, přerážet parfémem, ... Anebo pochopíme, že je to náš dar, pořádně se do nich ponoříme, zjistíme, co se nám snaží říct, ukázat, zjistíme, co máme pochopit, jak se poučit, kam jít dál. A až jimi projdeme, sklidíme úrodu: šťastný naplněný život v hojnosti.
Jen se nebát vlastních hoven!