Jsem sama, no a co?
27.03.2021
"Ty
nemáš nikoho ráda, jsi furt sama." Ale tak to není. Mám ráda nebo aspoň
přijímám všechny, ale nemusím mít všechny ve svém životě. A s mým velkým
obrozením a absolutním otevřením se pravdě a autentičnosti, přišlo i třídění.
Se spoustou lidí jsem si neměla moc co říct už dřív, ale tak přece konvence,
měla bych se snažit, když je to partnerův kamarád, někdo z rodiny apod...
Ale teď už ne. Seru na to. Žádná snaha. Proč bych měla dělat něco, co mě
nebaví, trávit čas někde, kde si jen přeju, ať už jdeme pryč, s někým, s kým mi
dá velkou práci najít aspoň pár společných slov.
Toto už nemůžu. Toto mi už nejde. Chci už žít a vidět jen absolutní pravdu.
Nic jiného nemá smysl.
A tak jsem radši často sama. Celý život jsem trávila, tak, jak je stále pro
většinu populace běžné - zaplňováním všeho volného času přáteli, zábavou,
sportem, televizí...
Rychle rychle něco vymysli, hlavně nebýt sám a v tichu. Co kdyby se ta
mysl zastavila a my jsme uslyšeli vnitřní hlas. Ono se o něm hodně mluví, třeba
opravdu existuje. A to pak dělá změny v životě a panebože jenom to ne!
Po těch letech v jednom velkém chaotickém kolotoči, kde jsem úplně ztratila
samu sebe, až jsem musela nakonec několikrát pocítit blízkost vlastní
smrtelnosti, mám teď prostě období spíše samoty a ticha. Je mi teď tak nejlíp. Ale
necítím se zdaleka tak osaměle jako dříve tolikrát v obklopení lidmi
uprostřed zábavy.