Můj čas v čase karantény

Terapie Lux má sice zavřeno, ale já nezahálím. Šiji roušky. Myslela jsem, že pouze pro nejbližší rodinu a případně pár známých. Vůbec mě nenapadlo nabídnout je mým rodičům, protože mamka pracuje v nemocnici, tak jsou přece zásobeni. Ta ale, jakmile zjistila, že je šiji, hned volala a prosila o roušku pro sebe a kolegyně a kolegyně na dalších odděleních. Šok! Je to vážně pravda. V nemocnici nejsou roušky! Tak sedím 2 dny za strojem a šiji. Kamarádka mi dala staré nemocniční prostěradlo, tak to mají holky i ve svých barvách ;-) Včera mi práce ještě nešla tak rychle od ruky, jak bych si představovala. Zasekl se mi šicí stroj, udělala jsem pár chyb a musela párat, trvalo, než jsem vymyslela ideální postup,...ale dnes už to bylo mnohem lepší a jedeme dál a snad budu rychlejší a rychlejší :-) Radost z odevzdaných roušek je ovšem ohromná. Chvíle z dětství strávené u šicího stroje se smysluplně zúročují. 
Mám k tomu ovšem doma ideální podmínky. Můj muž vaří, myje nádobí (nemáme myčku), převlekl peřiny, pere, pomáhá mi seřídit stroj, když se zasekne, nastříhat drátky a gumičky, vždycky, když projde, pohladí mě po zádech...dělá mi zázemí, abych mohla být užitečná.
ZAPOJME SE PROSÍM VŠICHNI!
Každý v rámci svých možností. Třeba můžete pomoci švadlenkám na Městském úřadě v Kyjově, přihlásit se jako dobrovolník pro rozvoz jídla lidem v karanténě a seniorům, dělat zázemí manželkám, které mohou šít roušky, upéct a přinést některému z týmů švadlen koláč, rozdávat optimismus a dobrou náladu,...cokoliv. Každý se může nějak zapojit. A potřebných bude zřejmě čím dál víc. Jak řekl úžasný pan Werich: "Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod."
Moc si přeji, aby většina z nás pochopila a využila tuhle příležitost a našla způsob. Našla sebe. Pocítila sounáležitost a pochopila, že jsme jedna planeta. Že se nás týká i to, co se děje na druhé straně zeměkoule, že každý má možnost ovlivnit, jak se tu budeme mít.