PŘEŠLA JSEM ŽHAVÉ UHLÍKY. NO A CO?
Tak jsem přešla po žhavých uhlících. No a co?
No a nic. A to je právě ono.
Přechod po uhlících nebyl nikdy můj sen. Požádal mě můj otec, ať to s ním absolvuji, že je to jeho velké přání a sám to nedá. Tak jsem našla šamanský víkend, jehož součástí byl i přechod přes žhavé uhlíky. Jela jsem tam s tím, že je bohatý i ostatní program a o uhlíky mi vůbec nejde. Prostě uvidím, až to přijde. A tak to zůstalo po celou dobu. V sobotu spěl celý program k této vrcholné chvíli. Napětí, chvění kolem žaludku, obavy, očekávání - vše u ostatních stoupalo. A já nic.
Ještě když jsme byli večer u ohně a rituál začal, nechávalo mě to úplně chladnou a žádná touha zažít TO se neobjevovala. Pak přešli první 3 lidé jako nic. Když jsem to viděla, řekla jsem si, že to není možné, že to chci teda zažít, zkusit, jestli je to opravdu tak jednoduché. Tak jsem si vyzula boty (mimochodem ostatní byli bosí a mrzli už hodně dlouho 😉) a prostě přešla. A pak ještě jednou. Jako nic. Žádná velká emoce s tím spojená, žádný velký zážitek, bušení srdce, pocit vrcholného štěstí z překonání sama sebe, NIC.
Je to škoda? Připravila jsem se o to velké wau, o ten den plný napětí tím, že jsem se na přechod nechystala? Nebo je to tak v pořádku a my se nemusíme nechat ovládat intenzivními emocemi.
Je to, jako když se vydáte na cestu sebepoznání a po letech cloumajících emocí, hlubokých psychických propadech a velkých vlnách radosti, jsme ve svém středu. Amplituda emocí je mírnější. Nemůžeme si vybrat, že ubereme jenom na jedné straně, že omezíme jen "negativní" emoce. Nejsou negativní a pozitivní emoce. Je to jen opačný pól stejného. Když ubereme na jedné straně, ubereme i na straně druhé. A tak sice nejsme v "depkách" a hlubokých propadech, ale zároveň ani nezažíváme velké stavy euforie, ohňostroje a fanfáry.
Je to škoda? Ochuzujeme se o něco? Anebo je fajn žít většinu svého bytí s pocitem naplnění, klidu, pohody, míru. Jenom tak si tu klidně být a plynout bez všech těch dramat, která nás možná dříve v životě provázela? Já jsem byla teda ohromná "dramatická umělkyně" a za tento klid jsem vděčná.
Takže nelituju ani toho, že z přechodu přes žhavé uhlíky nemám žádný velký zážitek, žádný pocit zadostiučinění, překonání se, hrdosti na sebe sama...
Prostě: No a co. Se z toho neposeru, že 😉
Lucie s láskou
