Příběhy z poradny: Příběh 2. - Eva 49 let - Závist

Mezi Eviny přátele patří jedni manželé. Muž jménem Muž a žena jménem Žena. Jelikož bydlí na malém městě potkávají se, i když Eva zrovna nechce, i když se na tom předem nedohodnou. Evu začíná Žena štvát a provokovat čím dál víc, ale jakoby naschvál se stále potkávají a je s ní stále konfrontována.

"Ona mě už tak štve! Co si o sobě myslí? Pořád musí být středem pozornosti, jak rozmazlené malé děcko, využívá svého muže. To je pořád Muži sem a Muži tam, kup mi to, přines mi to. A on skáče, jak blbec. Přitom je to chytrý vzdělaný muž. Kdybys ho viděla v práci a když je bez ní. Já si ho tak vážím. Ale ona ho má jak psa. To on si nezaslouží."

Tak jsme si to šli se Ženou pěkně vyříkat z očí do očí. Ne úplně naživo, ale v srdci. Eva si do svého srdce pozvala Ženu a všechno jí to tam začala říkat do očí. Nejdříve se trochu ostýchala, volila jemná a opatrná slova. Musela jsem ji pořádně vyhecovat, aby se do toho konečně obula: "Ty mě tak štveš. Já tě už nemůžu ani vidět. Co si o sobě myslíš? Máš všechno, všichni kolem tebe běhají, starají se o tebe, kupují ti věci. A já jsem na všechno sama! Na co si nevydělám, to nemám, o všechno se musím postarat sama, nikoho nemám. Já ti tak závidím!" zasekla se. "Ale to ne, já přece nejsem závistivá, to není možné."

Ale je to možné. V našem srdci se vždy vyjeví pravda. Jen někdy dávno, když byla malá holčička jí někdo řekl, že závidět je ošklivé, a že to nesmí dělat. Tak oddělila kousek sebe, svojí duše, které náleží závist a dělala a věřila tomu, že tato vlastnost k ní vůbec nepatří. Ona tam ale pořád někde v koutku byla a čekala na svoji příležitost. A v nestřežených chvílích, když hlídači programu nebyli ve střehu, byli něčím oslabeni, tak závist vyskočila. V takové míře, že přiváděla Evu úplně k nesnášenlivosti, popuzovala ji, rozčilovala. Jen to neuměla správně pojmenovat přes všechny ty velké emoce, co se na ni valily.

Tak jsme si přivolali ještě vnitřní dítě - tu malou Evičku, které závist zakázali. Eva si tam vybavila tu chvíli, svoje zapomenuté popřené malé já (jedno z mnoha) přijala i se závistí. Od té doby je závist součástí každé její buňky. Takže je "naředěná", rozprostřená na velké ploše, ne stlačená někde dole do malé potlačené kuličky, která vystřeluje.

Pokud je jakákoliv emoce naší běžnou součástí, není v extrému a slouží nám. I závist může být pozitivní, motivační. Eva pak pochopila, co jí Žena zrcadlila. Ukazovala jí, co potřebuje, co jí chybí, po čem touží. Jenom si to nechtěla do té doby přiznat. Že jí chybí láska, že chce být taky opečovávaná, že chce, aby jí občas někdo přinesl kafe... Teď to tady všechno viděla a chápala a zase poznala a přijala další kus sebe. A Žena ji přestala provokovat a štvát. Ne, že by se její chování změnilo, ale už nemělo s čím rezonovat, co v Evě rozeznívat. Přestala dokonce i litovat Muže. Pochopila, že je to jeho volba, že i on tam někde zřejmě má svoji lekci a je v jeho rukou to případně změnit.

Pokud nás někdo takto provokuje a štve, je tam vždycky pro nás informace. Buď má nějakou naši vlastnost, kterou nesnášíme, ukazuje nám naši stránku, kterou nechceme vidět, ale chováme se úplně stejně jako tento člověk. Anebo nám ukazuje, jací bychom chtěli být, čeho bychom chtěli dosáhnout, má něco, co mi ne a po čem toužíme. A toto byl případ Evy.