Tak jsem přešla po žhavých uhlících. No a co?

KDYŽ ŘÍKÁŠ, CO BY JINÍ MĚLI ZMĚNIT, MLUVÍŠ O SOBĚ

Už tě obtěžují neustálé hádky, výčitky, dokazování, kdo měl pravdu, čekání, kdy už přijde a uzná chybu, tichá domácnost apod.? Pokud s tím chceš skoncovat, začni sám u sebe. Nemůžeš očekávat, že se změní ten druhý. Jediné, co můžeš ovlivnit, jsi ty, tvoje chování a tvoje reakce na druhé.

Asi před 2 měsíci jsme se s kamarádkou domluvily na celodenní jógovou akci, která má být zítra. Lístky zaplaceny, já jsem slíbila dopravu autem.

Milý Bože, co se nám to tu snažíš ukázat? Snažíš se nás přesvědčit, že je možné opravdu, ale opravdu všechno? Že ze dne na den přestane platit vše, čemu jsme ještě věřili, na co jsme spoléhali? Že nemáme jistotu ani v tom, že zítra ráno zase vyjde slunce?

"Musíš si nést důsledky svých rozhodnutí." řekl mi asi před 7 lety jeden příbuzný, když jsem ho požádala o pomoc. Byla to pro mě velká věc, pro něj v podstatě maličkost. Ale nesouhlasil s mým předchozím zásadním životním rozhodnutím, které mě přivedlo do této situace, tak mi prostě odmítl pomoct. Tehdy mě to bolelo a přišlo mi to tvrdé. Ale...

Ať už tato nová chřipka se zlověstným názvem, jenž se nevyslovuje :-D způsobuje ve světě duality hodně zlého, začíná se projevovat i to dobré, co přináší. Samozřejmě probuzení velkého množství dosud spících lidí atd. O tom se vůbec nechci rozepisovat.

Všechno jsou to jen opačné póly (extrémy) na škále stejné emoce, stavu apod. Když jste někde mezi smutkem a radostí, moc to neřešíte. Jste v NEUTRÁLU. Ale opět je to stejná emoce, jen v jiné "hodnotě" řekněme. Někdy na stupnici blíže radosti, jindy smutku.

Realitu si tvoříme svými myšlenkami - něco podobného jsem už četla mnohokrát. Ale nyní se s tím plně ztotožňuji, protože to zažívám. A čím dál rychleji. Dříve uběhlo od myšlenky nebo vyslaného přání do jeho realizace spousta času - roky, měsíce. Poslední dobou je to hned. Ne všechno, samozřejmě, ale některých případů se nedá nevšimnout a občas jsem...

Milí muži, právě jsem v hluboké katarzní meditaci pocítila vaši bolest, kterou si nesete už spoustu generací. Byla jsem uprostřed bitvy a musela zabíjet. Musela jsem píchat mečem, kopat a škrtit protivníky. Vůbec jsem to nechtěla dělat, plakala jsem při tom, cítila bolest nad těmi mrtvými, tolik zmaru, tak zbytečný boj, ale musela jsem. Tak jako vy...

Milá ženo, neboj se svého vnitřního muže, bez něj nejsi kompletní a nemůžeš mít harmonické vztahy.